Pojďme se projít bažinou.

12. června 2012 v 18:53 | Tereza. |  Mozek schizofrenika.
Vůbec nevím, jak mám začít a přitom jsem plná dojmů, zážitků a adrenalinu. Sice jsem vyčerpána fyzicky ( nohy si posouvám díky tomu, že je zvedám rukama, které aspoň trochu ovládám a ze sedačky se zvedám přes pět minut při strašnám fňukání..nemáte někdo invalidní vozík? ), ale přesto chci napsat článek.
Dneska mi skončil školní výlet, který byl náš poslední a přitom nejlepší. Jeli jsme do blízké vesnice do malého " areálku ", kde byly stany s podsanou..no, prostě tábor, co mají skautíci, abych vám to tak trochu popsala. Na autobusové zastávce, kam nás hodil malý linkový autobus čekal kluk se slamákem, krátké kraťasy a v ruce ceduli s nápisem " I <3 HAWAJ BEACH ! " Po celé dva km cesty jsme s ním vtipkovali o tom, že je tam sauna, luxusní hotel, výřivka, koupil si pobyt ve slevomatu apd. V polovině se k nám přidal další kluk, nejdřív přečetl celý seznam, jestli jsme tam všichni a taky nechal spolužáka zametat kamení. ( Představte si Biebra, jak zametá a máte pohled na to, co jsem viděla já. ) Už při té cestě jsem spadla a tím začala etapa držkopádů, zranění ..
Bylo příjemné uvítání plné smíchu a z toho kluka, co četl seznam, se vyklupal pěkný punkáč Vašek, Hawaii byl Hugo a hlavní šéf byl Pepa. Měli jsme tam připojení na chat! Psali jsme si vzkazy na suchém záchodě na papír s deskou, sice to tam smrdělo, přesto jste si tu možnost nenechali ujít a nikdo neřekl jinak než " jdu chatovat ". Oblečení č. 1 : volné, nezníčíte si, nic náročného fyzicky, oblečení č.2 : zašpiníte, oblečení č.3: s velkou pravděpodobností zníčíte.
Nebudu vám tu popisovat veškeré zážitky, protože to prostě je nemožné, nepochopíte to, nejde to popsat do detailů a hlavně, tenhle adrenalin si člověk musí vyzkoušet sám a pak teprve pochopí o čem jsem to mluvila. ( Matka mi taky na to víceméně řekla hovno. ) Začínalo se lehkýma hrama, jako je třeba učení básniček složených ze slovníku puberťáků: tím způsobem, že jeden běží po táboře a hledá cedulky pod čísli a tam je ta básnička, běží zpět a toho druhého ji učí, ten to pak jde říct jednomu z těch insturktorů a ten, kdo bude mít těch osmnáct básniček prvních : vyhrál. Vraceli vás klidně 45x a neřekli, že tu básničku už říkal někdo jiný z vaší skupiny. Nebo na protestanty, chození po laně, chození do velkého šikmého kopce s míčkem, který musel putovat po trubkách a pak nazpátek dolů, chytání tyčí, baseball, lezení a skok z pěti metrů, baseball eskymáků a tam to začalo.. dvě družstva, míč se mohl hodit kamkoliv, bez pravidel...a kolem jste měli potok, který byl v jednom úseku hodně hluboký ( cca metr ), to se pak opakovalo ještě v lese..Museli jste zníčit možnost druhému oddílu, aby byl co nejrychleji u míče, takže už u třetího házení skončil ve prostřed té hloubky, všichni naskákejte do toho bláta, studené vody a dotkněte se míče..hra pokračuje ve stráni, v blátě, kopřivy apd. Byly i jiné hry, ale o které opravdu chci psát o něco víc, tak je to noční hra..Opět jme se oblíkli do toho mokrého oblečení,všichni jsme podcenili upozornění, že opravdu to oblečení bude chybět, když budete mít jen dvoje kalhoty. Zavázali nám oči, pustili hudbu, potom nám bylo vysvětleno, co se přesně stalo, že nesmíme mluvit a každý záchranář může zachránit jen pět lidí, kteří jsou slepí díky výchuchu čehosi a nemluvení bylo kvůli tomu, aby na nás nezaútočila rostlina. Aby jste to pochopili, jednalo se o hru, do které jste se museli vžít tak, jak ji pochopíte, nikdo nevěděl, jak dlouho budete mít zavázané oči, co se bude dít a nebo jak dlouho nesmíte mluvit.. Postupně nás zvedli, zapojili se do takového toho vláčku a šlo se.. První kousky byly lehké, šutry, trošku vody, tráva vysoká, kopec..první zastavení, první pořádné nechápání.. nástup do něčeho, co znělo jako vrtulník - bylo to auto,..Začali jste se vžívat do hry, hodně silně. Já si hnedka začala vzpomínat na Osvětim, Terezín apd. Vytahali nás z auta a zase zapojili, furt bylo ticho, nemohl jsi nic říct a nic jsi neviděl, přesto jsme se podrželi, ať to bylo tím, že jsme se chytli automaticky za ruku a říkali si tím, že to zmáknem a nebo obejmutí, když se stálo. Já viděla trošku dole, byla jsem za to ráda, protože..
Chodili jsme do tmy, váleli se po zemi, nesli se v rukou, šli za tleskáním, fuňěli.. Taky nefuňte, když začnete chodit skrčení pod stromy, zakopávali o ostružiny a nebo po lítka mokří vlezete do kopřiv, šok za šokem. Ale to nejhorší nás teprve čekalo..Bažiny, písek, voda po pás a v tom šutry a zákeřné padání způsobené bahnem, skrčení pod větvemi a ztráta mé boty, naražení do zdi, srazení Pepy/Vaška, spadnutí několikrát, celé vymáchání těla v tom bahnu, vodě..dominová reakce.. strach. Nejistota. Nedokážu věřit lidem, nedokázala bych to, kdybych neviděla ty dva cm. Spoléhám už jenom sama na sebe a tady se mi to strašně potvrdilo. Ke konci toho už na vás bylo opravdu moc, chtěli jste několirkát říct stop, ale něco vás táhlo dál, uvědomili jste si, že i když trpíte, není vám dobře, zvrktnutý kotník,.. nic z toho vás neporazí, musíte se zakousnout a jít dál, protože kdyby to bylo doopravdy, tak chcete žít dál, i když třeba dál neuvidíte. Když už toho bylo tak akorát, došlo se do tábora, kde byl slyšet praskající oheň a my byli vysvobozeni.
Hráli jsme toho strašně moc a hodně věcí jsme o sobě i o ostatních zjistila..a taky jsem zjistila, že mám opravdu nudný život, Tihle lidé mají tolik zážitků o kterých mohou vyprávět v pondělí ve škole a nebo u piva, když mají volný den.. Dokážou se dohodnout a hrát Mafii po celém Trutnově, jít celí v černém a pistolí v ruce, plnit úkoly, které si na ně připravil někdo ( třeba 16cti letá holka jde oslovit do hospody chlapa, který jí dá další informace a nebo jdeš najít do prostřed lesa mrtvolu v pytly, na to se stalo Hugovi, že ji šel najít a přitom ten, co dával toho živého chlapa alias mrtovlu do pytle, tak nestíhal a Hugo ho vyrušil, tak se ptá, jako co tam dělá a odpověď byla " PYTLUJU! " ), nebo jsou v oblečení z třcátých let, jedou i tím autem po městě v normálním ruchu, lidé nechápají a koukají se, udělají si zimí Olympiádu..cokoliv. Oni žijou, oni neznají stereotyp ..Ale my ano, my jsme uvězněni v internetovém světě, který nezná konce a o něčem takovém si necháváme jenom možná tak snít, ale víte vy co? Já mám sto chutí se přihlásit a jít do toho taky. I když vím, že to nebudu kvůli SŠ stíhat a o to víc mi to je líto, že .. že to nejspíš nedopadne. Ti lidé jsou pro mě tak zajímaví.. a já je chci víc poznat, chci sedět u toho táboráku a poslouchat, co zažili.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama