Stačí ovládnout mozek, nebo ne?

16. května 2012 v 17:37 | Tereza. |  Mozek schizofrenika.
Člověk si říká skoro každý večer přitulený ke zdi, že chce normální ( v uvozovkách, definujte normální, žeo ) vztah, kde se naplní aboslutně jeho sny a cíle. Bude takovej ten V.I.P vztah, kde každý bude vědět, že jste spolu a šťastní, ale nikdo nebude chápat, co vy dva mezi sebou máte. Protože jen ten, kdo v tom vztahu je to pochopí. Dojdou vám slova a možnosti vyjádřit to, jak se cítíte. Budete sfetováni, budete v rauši. Oči vám budou svítit radostí, usmívat se i za toho nejvíce deštivého dne, protože vyrázíte ven a budete se líbat pod rozsvětlenou lampou. Kolemdoucí budou mít opovržlivé výrazy, když se po sobě budete sápat, když budete řvát přes celé město láskou, štěstím, energii. Nebudou vás chápat, budou závidět. Nenapadne vás, že to někdy skončí. Řeknete tomu druhému absolutně vše, budete nejlepší přátelé a největší milenci. Láska na život a na smrt. Dáte do něj veškerý čas, emoce, sny a touhy. Smrskne se to v jedno velké VY. Nebude pro vás existovat nic jiného, najdete v tom smysl žití, který jste po celou dobu hledali a nenacházeli. Bude jedno, že se vám ve škole vše sype, že nejdete studovat kam chcete, nebudete mít čas na rodinu a přátelé, co za vámi stáli v sobě, kdy ten druhý tu nebyl.. Neuvědomíte si to. Točící se svět jen kvůli vám. Nic jiného. Ale co potom? Co potom, když tohle opravdu najdete a pak to skončí? Rozsype se to na malé Já a Ty.. na vzpomínky, které se postupem času budou vzdalovat, nevnímáte čas, jak je to možné a jak dlouho to je. Jednou se prostě podívat dozadu a uvědomíte si, že je to půl roku, rok, rok a půl..dva roky. Podzim, léto, další podzim.. A vy dál žijete v těch vzpomínkách, některé jsou už šedé, některé jsou stále barevné, jako by to bylo včera. Už nechcete procestovat svět, nechcete si koupit vodítko na krk, které se dá připnout k ruce, kdy se stáváte loutkou toho druhého. Lano se přetrhlo. Už nechcete jít do té hospody na růžku, sedět u dřevěného stolu a popíjet bílé víno z průhledné skleničky, nechcete se vydávat za vodní dýmkou a válet se po těch polštáří a ani se nechcete dotkout zvonečku, který přivolá obsluhu. Nechcete slyšet to jméno. Nenávidíteho a přitom tak líbezně zní.. Nemáte chuť jít ven tou cestou, co vede po louce a vidíte na skály. Nechcete se dotýkat stromů, kde létali netopýři a vy se je snažili " vystrašit " kusem ztvrdlé hlíny. Nechcete sedět u ohniště, kde bude ještě láhev šáňa a někde výš, u toho okraje skály se najde vůně po vás dvou. Už tam není, ale vy ji budete cítit. Máte ji zažranou pod kůži, jako..jako střep, když rozfláknete skleničku o zem. Ještě víc, ještě hlouběji. Chcete se těm všem místům, věcem, hudbě, lidem, vůním, vzpomínkám vyhnout. Ale nejdete. Jsou součástí vašeho života a možná už i byly. Ale vy jste tam někoho vrazili, nacpali ještě k tomu. Bolí to. Kurevsky to bolí. Možná to děláte schválně, níčíte se takto, snažíte se si tím uvědomit, že to nebyl sen, ale realita. Vy nadále žijete, dýcháte. Zdá se vám, že ne..ale je to tak, musíte jít prostě dál. Až vyfetujete veškerou vůni a vzpomínky, nic jiného vám nezbude. Najdete někoho jiného, nebude to stejné, nebude nikdo stejný, jako byl ten předtím, možná bude podobný a vy v něm najdete TOHO člověka. Možná vás to zasytí, možná vás to zníčí. Láska prostě níčí, níčit bude.. Vše je, ale v mozku. Musí být, srdce je přece jenom sval, do háje.

A tak, když dál ležíte u té zdi a už je jedna hodina ráno, vám zbývá posledních pár hodin, které mužete prospat, uvědomíte si, že to nechcete. Protože se bojíte, bojíte se to zažít znovu, pocit eouforie a totální zdrogovanosti. Víte, jak bolí, když jste na dně, když ve všem vidíte vás dva, bolí veškerý úsměv, co jde někomu jinému, než vám. Před láskou trpíte, že jste ji nepoznali a potom trpíte, že už ji znáte..
Ale i tak, bude dobře, budou další, i když nebudete chtít, i když se zapřisáhnete. Protože stačí jedna vteřina, jeden pohled, úsměv, obejmutí a nebo jen těch několik hodin neustálého smíchu a povídání a vám se ten člověk dostane do srdce. Pardon, do mozku. A vy nemyslíte v noci u zdi v jednu ráno na nikoho jiného než na něj..
 


Komentáře

1 green-hole green-hole | 17. května 2012 v 14:15 | Reagovat

Málem jsi mě rozbrečela..

2 Gwendoline Gwendoline | E-mail | Web | 23. května 2012 v 17:26 | Reagovat

tohle je strašně silný, fakt. šla jsem do vztahu s tím, že to bude navždy takováta romantická láska, jsme spolu dva roky a chci aby všechno bylo jako na začátku, kdy jeden druhýmu obětujeme všechno a je nám jedno jestli sedíme na lavičce v parku nebo v luxusní restauraci, hlavně že jsme spolu. Chci to tak navždycky, jenže když mýho muže už nebaví jen tak někde posedávat, užívat si přítomnost toho druhýho, líbat se a povidat si o hovadinách a tim tak toho druhýho poznávat víc, co mam dělat. Jsem ráda, že mam někoho, kdo mě miluje a já jeho, ale mrzí mě, že se z toho vztahu vytratilo takový to kouzlo a dostalo se to na příliš racionální úroveň. Pořád mě držej vzpomínky a občas vznikaj nový a stejně skvělý, jako ty úplně první společný, ale to si člověk uvědomuje až s odstupem času.

3 May May | Web | 9. září 2012 v 7:21 | Reagovat

Výstižnej článek. Připomíná mi to stav ve kterým jsem byl jen jeden jedinej den, a to bylo měsíc po rozchodu.
Ale v jedný věci se pleteš - srdce není jen sval a láska není v mozku.
A láska neničí. Nenávist a sebelítost ničí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama