„Dyť já jsem měla v pětačtyřicátým roce umřít“

25. května 2012 v 16:23 | Tereza. |  Mozek schizofrenika.
Ta, co prošla koncentráky a žije už přes 82 let..

Dnes ve škole jsme měli besedu s paní Evou Zelenou, která se narodila v roce 1928 a měla sestru. Žije od narození ( narozena v Trutnově - jako já, mimochodem ) v našem městě. Byla s rodinou na matrice přihlášená jako Jude - Žid. 14. prosince 1942 ji a celou její rodinu ( matka, která měla VŠ a uměla několik jazyků : mohla učit na školách, ale toho celého se vzdala kvůli dětem ) sebrali a museli jít z České Skalice přes Hradec Králové do Terezína, kam dorazili 17.prosince 1942..
Všichni jsme se seskupili v jedné třídě, naproti nám seděla v té době pro mě jen nějaká Eva Zelená, věděla jsem, čím si prošla, ale stále mi to nedocházelo.. Červený lehký kabátek, šedivé vlasy, lesklá hůl a velké brýle. Byla tam i druhá paní, vystupovala ze začátku příjemně, ale pak mi došlo, že není tak fajn, jak působí..Nepřivítala nás, hnedka udělala z paní Zelené cvičenou opičku a do konce besedy nepřestala. Nejdříve nám opět řekla, co je Antisemitismus, že všichni jsme přece jen lidi a úryvek z článku, nějakého doktora.. Pro začátek chci napsat, že pro mě Židé nic neznamenají. Nemám na ně určitý názor, baví mě černý humor, tak tedy i vtipy na jejich účet, nejspíš se to některým z vás teď bude zdát jako určitý hnus a protiřečí si to s tím, jak říkám, že mám názor na vše, ale..Ale proč odsoudit Židy, když vám nikdo neřekne, jak to s nimi doopravdy je? Proč, ale byli zvoleni podle Bible, jako vyvolený a lepší národ? Ta paní, co chodí s paní Zelenou po školách a akcích párkrát do roka si usedla za notebook a fotky se začaly promítat na zdi, mluvila spíše sama a semtam se optala paní Zelené, v tu chvíli jsem si řekla " To bude opravdu ono? " a trochu mě to zamrzelo.. Ale když se konečně paní Zelená rozpovídala o předložení rodných listů až do pátého kolena a o tom, jaká byla strava v Terezíně, tak jí opět skočila do řeči a poslala několik papírů: zákon, co Židé směli a co ne, ukázka rodných listů a nějaké fotografie. Šla hned na další téma a paní Zelená nemohla dál mluvit. Což mi přišlo dost nesprávné a nevychované, snažila se furt být nad ní a rozhodovat o tom, o čem bude povídat, kam půjde a jestli se s náma vyfotí, nebo ne. Paní Eva nechtěla a přesto se musela nechat vyfotit aspoň s ní, k čemu jí jsou další fotografie? To je chce po její smrti snad prodat? A tak to šlo prvních padesát minut a já poslouchala a vnímala, jenže to stále mluvila tamta ženská a mě to prostě rozčilovalo. Potom přišla ta chvíle, na kterou jsem tak čekala a já se do ní konečně ponořila.. Paní Zelená se k nám otočila čelem a já viděla do jejího vrásčitého obličeje a úsměvu, který se z její tváře pořádně za celou dobu neztratil, mluvila kolikrát tak sarkasticky, nebylo to nepříjemné a vůbec to nerušilo vyprávění. Začala si konečně vyprávět podle svého a neskákala z téma na téma, mělo to určitý řád, hloubku a cit..
Nepamatuju si, čím začínala, tak aspoň tu sepíšu věci, co si tak nejvíce pamatuju a vím, jak je sesumírovat..
Chleba dostávali jednou týdně, paní Evu fascinovala pomazánka, která se tam prodávala. Ta pomazánka kolem dvou tří dnů zníčila ešus, knedlíky, které nikdy nezměkly, dávali je vám s kusem cukru, byla taky buchta, ta se s níst dala..

"Já, než jsem šla do koncentráku, tak jsem vážila 73 kilogramů, to mně bylo necelejch 14,5 roku. A když byl konec toho ráje a dostala jsem se do špitálu a když mě tam poprvé vážili, tak jsem měla 37 kilogramů a to mně bylo sedmnáct roků."

V Terezíně se mohli umýt, i když tam nebylo žádné soukromí, voda tekla, sice studená, ale byla to voda, což o několik dní později neměla ani to..Chodila se mýt do kasáren, kde měli kohoutky a nikdo nepoznal, jestli bydlí v kasárnách, nebo na bloku. Také tam měli vši a blechy, které jste ráno mohli chytat, když jste otevřeli spacák..
Paní Eva se dostala na práci na zahradě. Nepředstavujte si kousek malé zahrádky, ale zahradu, která měla dvanácet sezanic rajčat, a tak, když se sklízelo, každý snědl kolem pěti rajčat - nemohl nikdo poznat, že je snědli, neměli tam totiž dozor, což v jiných prací dozor byl. Ty špatné kusy - odpad - si mohli vzít a ty dobré se posílali na na komandaturu SS.

8. května 1944 přišla řada na Osvětim, tam paní Eva ještě jela s rodiči a se svojí sestrou. Po příjezdu žádné třídění nebylo. Spočítali je a odvedli do rodinného tábora. Domy, ve kterých byli ubytovaní, byly bývalé stáje pro koně, které měly na každé straně velké vrala. Postel, to byl jeden nedostatečně naplněný slamník a za polštář sloužily boty, protože kdyby si je člověk večer nestrčil pod hlavu, ráno už by je nenašel. Celkově, když jste něco nechali v Osvětimi na zemi, ať jednu minutu, už to tam bylo. Bylo to fuč. Denně bylo několik sčítacích apelů. Odpoledne se mohli procházet po takzvané Lagerstrasse, tam mohli potkat přes plot příbuzné nebo známé. Hlavní měnou byl podobně jako v Terezíně chleba, peníze, pokud je někdo měl, nebyly nic platné. Jídla bylo málo, ještě méně jak v Terezíně - voda zahuštěná moukou a kousek brambory a tuřín se řepou. Černá káva, která ani po deseti kouskách cukru nebyla sladká. Sestra Evy byla usměvavé sluníčko, které se dostalo do nitra každému člověku. Dala si ešus na polévku - jí bylo hnedka nalito, i k dyž tam čekalo dalších deset lidí, ale Eva? Eva si musela počkat kolikrát i několik minut, i když tam nikdo jiný nebyl. V Osvětimi trávila šest týdnů, šest týdnů bez vody, i když umyvárny tam byly, šest týdnů bez možnosti si vyměnit prádlo, použít toaletní papír a nebo se pořádně najíst. Neměli nic, jenom to v čem vystoupili z vagónu a nebo to, co jim nebylo ukradeno. Eva se dostala k dětem, starala se o ně, kreslila s nimi klacíkem do země, vyprávěla jim pohádky, cokoliv. Knížky nebyly, papír nebyl,.. Vybavuju si, jak zvedla víčka a podívala se přímo na mě a řekla " Nejhorší bylo, když k vám přišly děti a řekly " my taky půjdeme do komína ". Řekly to takovým tónem, jako když vy říkáte rodičům, že se jdete projít do Ratibořic. "

Měla sedřenou patu, došla si ji nechat zavázat, ošetřit. " To ano, ošetřila mi ji jak se patří, ale nenechala mě dva dny tam, aby se mi zatáhla, poslala mě pracovat.. Zachránila mi tí život, druhý den byl nálet. "

Doktor Mengele byl přítomný u každé selekce a paní Eva s ním zažila osobní setkání, chytil ji za ruku a nevěřil jí, že jí je šestnáct let, které oslavila v Osvětimi, dostala řepu, byl to nejdražší dárek, který dostala..Né cenově, ale tak, že jí to zaplnilo žaludek a mohla žít dál..Aspoň trochu.

Koncem června 1944, asi dva dny po odchodu transportu mužů na práci, byla selekce žen. Paní Eva jí prošla. " Ženy se na ni mohly přihlásit, i když měly dítě..ale dítě muselo zůstat tam. Poslat ho na smrt a sama si zachránit život? .. Žádná matka to neudělala. Žádná, žádná..žádná neopustí své dítě. "

..z Hamburku šla do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Nejhorší tábor.
" To byl nejhorší tábor, Bergen - Belsen. Když jsme tam přišly, barák holej, tam nebyla židle, tam nebylo nic. Podlaha... tak jako dřív byly ty chodníky, ty škvárový, víte, takový černý. Tak taková tam byla podlaha. A když jste se podívala blíž, tak v tom nějaký takový bílý, světlounce šedivýho něco se pohybovalo. A to byly ty šatový vši. No, tak co, dali rozkaz sednout na zem, nohy přitáhnout, kolena pod bradu, vedle vás seděla další a další a před váma seděla další a další a celej den jste v týhle pozici seděla, pokud jste nestála apel nebo... " Místo se uvolnilo, jenom když nějaká zemřela i to se stávalo..celkem často. Cesta byla lemovaná mrtvolamy, kolem dvou metrů vysoké a dlouhé..do neznáme. Kousky kůže a kostí, žádná pořádná těla.. Bylo to strašné. Opravdu. Když se jí po válce ptali, co by jim o ní mohla říct, řekla.. " Kdybych dostala peníz za každého mrtvého člověk, co jsem za tu válku vlastníma očima viděla, tak budu mít bohužel tisíce.. "

Dorazila domů až v sprnu, kde na ni nikdo nečekal, až potom se dozvěděla, že její rodina postupně umřela...Ležela s vážnou nemocí v nemocnici, nedávali jí ani tři hodiny..Ale ona to zvládla a přežila i tohle. Sama doteď nechápe, jak to všechno mohla zvládnout.. ve dvaceti letech odmaturovala a má dvě děti. Manžela měla skvělého muže, který když si něco umanul, tak to zvládnul, když ona řekla, že to bude do prava, šlo se do leva..

A tak jsem tam tak seděla na té židli, oči se mi zalili a po tváři začala téct slza..a další. Já brečela. Najednou mi to došlo, že to není film, ale doopravdy. Doopravdy proti mě sedí žena, která všechno tohle zvládla a teď se tu usmívá.. My si stěžujeme, že nemáme na nejnovější značkové boty, že není doma CocaCola, že nás bolí hlava a je venku hnusně. My se zaobíráme zbytečnostma, které nás sice trápí, ale co je to proti tomuhle? Vůbec nic. Říkala nám, ať děláme, co chceme, ať žijeme,.." Študujte, buďte klidně dělníci, ale poučte se z historie a uvědomte si, že i když padne poslední výstřel, lidé nepřestanou umírat.. "

A tak jsem s mokrým xichtem začala tleskat a moji spolužáci si cestou na druhou budovu stěžovali na to, že se nudili a bolí je zadek..


 


Komentáře

1 Lennie Heroin Lennie Heroin | E-mail | Web | 29. května 2012 v 16:17 | Reagovat

příběhy smrti jsou vždycky ty nejsilnější. nikdy nepřestanu obdivovat lidi, co tím prošli a dokáží se usmívat a žít dál. taky mi to občas složuí jako porovnání, když se moc lituju a řikám si "ty idiote, ty tady budeš chcípat z jedný holky, z toho, že nemáš cígo nebo nemáš tohle a tamto a lidi museli do války nebo čekali na plyn v koncentráku.." někdy to funguje
zároveň je toho ale zas moc - mám teorii, že když člověk zažije něco příšernýho, něco silnýho, tak s trochou umu dokáže třeba psát skvělý věci a filmů na tohle téma jsou stovky  atěžko oddělit obyčejnou senzaci od skutečně silnýho vjemu s nějakou výpovědní hodnotou

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama